Moje tvorba kopíruje život mých dcer. Když byly malinké, navrhovala jsem hračky didaktické, bavilo mě vymýšlet neokoukané prvky a hodně experimentovat. A jak odrůstaly, měnila se i moje práce. Našila jsem spoustu zvířátek a oblékacích panenek. Dnes mám doma puberťačky, takže přišly na řadu drsně roztomilé monster panenky. Samy je navrhly, samy nejlépe vědí, co se jim líbí. Dcery stárnou, jsou samostatné a mně se uvolňují ruce pro složitější tvorbu a znovu pro experiment.
Nevím, v jaké energii se teď pohybujete vy, ale mně se chce zalézt někam hluboko do lesa a jen tak být. Zvuků bych sice moc neslyšela, hluchota mě dohnala. A víte, co je zajímavé? Že i k hluchým les mluví. Já ho slyšela o úplňku a byl to zážitek, ze kterého vznikl tento Duch lesa. Je to takový vlajkonoš dalších bytostí, které mi tu teď spontánně vznikají. Musím říct, že je mi v této práci opravdu hodně dobře.
Hlavičku jsem vymodelovala z papírové hlíny, tělo je bohatě vyšívané bavlnkami, flitry, zlatou nití a korálky.
V základně postavičky je schovaná žulová kostka, tzv. kočičí hlava, kterou mi tu dělníci zanechali při obnově chodníku. To byla vůbec divná parta, co tu pracovala, nechali mi u dveří i lopatu a krumpáč a spoustu žulových odštěpků naházeli do mého živého keře. Postava tak dobře stojí zásluhou jejich lajdáctví :).
Mluví k vám les? Nebo hora? Nebo dům? Já myslím, že to je možné.
Při vyšívání jsem si poslechla audio V ráji šumavském od Karla Klostermanna, který je pro mne zjevením. V knihovně jsem si ho zařadila mezi staré nezáživné literáty. Chyba lávky! Popis mohutné a krásné Šumavy a dramatické osudy lidí v polovině minulého století opravdu stojí za poslech nebo přečtení.