Nikdy bych si nemyslela, že tohle jednou zvládnu. Nejspokojenější jsem byla vždycky s knihou v ruce, schovaná někde v koutku. Jít něco důležitého někam vyřídit byl pro mě nepřekonatelný spouštěč stresu. A pak TOHLE! :))
Úklid ve fotkách mě donutil k zamyšlení. Procházela jsem se staršími snímky Baťova ode dne, kdy jsem ho pořídila, přes všechno to martyrium se řemeslníkama až do dnešních dnů. Hodně rychle jsem zapomněla na dřinu, která s tím byla spojená. Ovšem, mít k dispozici krapet víc peněz, než jsem měla, je to dnes hotové špígl nýgl i s modrou fasádou, o které si sním. A bez mých mozolů. Ale já si nad těmi fotkami uvědomila, jak moc věcí jsem se za těch pár let naučila. A nebyly to jen vědomosti o rosném bodu a moderních možnostech izolace.
S Baťovo jsem si postupně stavěla další svůj sen: práci, kde budu svým pánem, učitelem i žákem.
Za ty čtyři roky mé čtyři dcery vyrostly, spolu jsme kreslily na staré podlahy, jezdili na odrážedlech v poloprázdné dílně, přeskakovali příkopy kolem domu, dělali ohníčky v trávě... já si rvala vlasy, že není vše hotové a perfektní, že nemám na řemeslníky, a ony byly šťastné, že mají ruce umatlané od hlíny a bůhví čeho ještě. Ukázkový příklad, jak ke štěstí stačí velmi málo. Už jsou to slečny a mně se po těch miminkách nostalgicky stýská.
Poslední rok hledám způsob, jak udržet v rovnováze velké časové vytížení spojené s prací a opravou Baťova s časem, stráveným s dětmi. Výšivkový sen si plním beze zbytku, Brodita chytla nový dech a přímo se naskýtá příležitost rozšířit práci do větších rozměrů. Zatím mě to víc baví v komornějším měřítku, vnímám v tom více volnosti, která je ochranou před mým vyhořením. Pomalu se můj hračkový svět rozšířil na univerzálnější dětský program. Reaguji na potřeby svých dětí. Chtěly batoh na cvičky, vznikly vaky. Potřebovaly peněženku na výlety, našila jsem mincovky. Neměly kam dát peněženku, navrhla jsem kabelky. Naposled chtěly šaty z gázoviny a pouzdro na mobil. Pomalu se bojím, s čímž zas dcery přijdou... Ale aspoň se mám(e) na co těšit! :)