Proč se věnuji zrovna výšivce? Protože mě uzemňuje, zpomaluje v urychleném světě, protože mě vrací k sobě samé. Protože mě vzdělává, mohu při ní poslouchat spoustu užitečných věcí, audioknihy, příběhy, rozhovory. Můžu při ní rozjímat. Má zkrátka nepopiratelné terapeutické účinky.
Nejde dělat v rychlosti. Nevytvořím jí tolik, jako když se motivy natisknou na látku nebo vyšijí na desetihlavé vyšívačce. A také je to jeden z procesů výroby, který nemohu delegovat. 
Zestárla jsem natolik, že už nemám potřebu zaplnit svět hromadou svých hraček. Nedává mi to smysl. Sílí ve mně potřeba zpomalit a kvantitativně ubrat. Vyjet na hlubinu. Ono se to poslední rok dva vlastně samovolně ubírá tímto směrem: zaměřila jsem se na hračky se jménem, které pro obdarované mají hlubší význam a netvořím je jak na běžícím pásu, na kreativní sady, které vedou k rozvoji tvořivosti a zručnosti a pak také na autorské kousky, které si tvořím vpodstatě pro svou vnitřní potřebu.
Jako tyto totemové panenky. Moje tichá radost.
Kde jsem se inspirovala? U starých archeologických nálezů.
