Dostávám se do věku, kdy Sokratovsky tuším, že čím víc umím, tím víc se toho ještě musím učit, což člověka hezky uzemňuje. A taky, že čas není natahovací a není třeba se bát dělat chyby.
Rozhodla jsem se, že si začnu dělat radost. Jen tak. Že zkusím dělat hračky i jinak. Že si budu víc HRÁT. Najednou se přede mnou objevilo tolik možností, jak naplnit svůj kreativní život!
Před rokem jsem začala experimentovat s papírovou hmotou, kterou zdatné panenkářky umí povrchově upravit tak, že vypadá dokonale jako porcelán. To není můj cíl, je mi bližší výtvarná uvolněnost. Ani se neptejte, kolik materiálu jsem zkazila a kolik času v tom zkoušení utopila! Přesto se mé nadšení zvyšuje při každém doteku s touto hmotou. Na sklonku roku jsem se pustila do křehké Audrey a rozpracovaných mám dalších pár panenek a jeden krásný dlouhodobý projekt, ke kterému mne přivedl náš psík Baron.
Nahlédněte do procesu. Od první uválené kuličky k úpravě vlasů uběhly téměř 2 měsíce. U předchozí Emily Dickinson to bylo mnohem více... Hmota se po uschnutí dále ještě povrchově upravuje broušením, takže je to taková jemná sochařská práce. Mě hodně uklidňuje, jak se materiál pomalu ubírá po setinách milimetrech. A jde také dodatečně retušovat, což je super.
Asi nejvíc mne baví malování.
Hrudník jsem dodatečně ještě odřezala a vrtačkou vyvrtala otvory pro přišití k látkovému tělu.
Pro další práci jsem si hlavička zabalila, abych hotovou malbu neotloukla.
Šaty jsem nakonec musela ušít trochu jinak, než jsem původně zamýšlela, protože bylo nutné zakrýt ramena s přišitými pažemi.
Vlásky jsou z jemného mohéru a na hlavičku se lepí po vrstvách. Zkušené panenkářky mají různé fígle, jak vlasy lepit, nakonec si stejně člověk musí najít způsob, který mu bude vyhovovat.
Hotovo.
Sobě pro radost.
