Kdyby mi před 8 lety někdo řekl, že jednou budu oceněná jako úspěšný živnostník, klepala bych si na čelo.
Ačkoliv se tvorbě pro děti věnuji intenzivně už od roku 2002, skutečně podnikat jsem začala až po rozvodu v roce 2014. Měla jsem v tu dobu v náručí malé miminko a po boku 3 další děti předškolního a mladšího školního věku. Cítila jsem se jako absolvent umělecké školy: uměla jsem navrhnout krásnou hračku, ale tápala, jak ji dostat k zákazníkům a co vše takové podnikání obnáší.
Pro mne byla životní změna psychicky tak neúnosná, že začalo docházet k těžké regresi Meniérovy nemoci, což se projevovalo příšernými závraťovými záchvaty, doprovázenými mnohahodinovým zvracením, což se běžně řeší kapačkami v nemocnici. V mé situaci to ale bylo nemožné.
Začínala jsem šít v kuchyni panelákového bytu. Kuchyně byla tak malá, že jsme se tam s dcerami nevešli, tak jsem si tam udělala malý šicí koutek. K rozjezdu podnikání mi stačil jeden darovaný šicí stroj, pár kousků látek a pytel dutého vlákna, který jsem měla uložený ve sklepě. Tady vznikaly hračky pro televizní seriál Přístav.
První 2 roky jsem tvořila zde a měla štěstí na hezké pracovní nabídky. Leč zdraví šlo nenávratně do kytek. Po stovkách záchvatů jsem začala ztrácet sluch, dnes jsem už téměř hluchá. Naštěstí lékařská věda jde stále kupředu a blýská se na lepší časy.
Po 2 letech mi přišlo do cesty Baťovo. Dům, kde kromě obvodových zdí bylo třeba udělat vše nové, což jsem pochopila až poté, co jsem do těch zdí kopla. :))
Ani nepočítám, kolikrát jsem to chtěla zabalit! Jednou takhle jsem šla na úřad práce, smířená s tím, že jsem udělala vše, co bylo v mých silách a prostě definitivně končím. Sedím a dumám, kde je zakopaný pes: mám tolik profesních zkušeností, moje práce je v odborných kruzích ceněná, ale celé podnikání je pro mne utrpení. Nikdy jsem nechtěla podnikat! Tvořit, to ano, to je pro mne tak přirozené, že se musím ke spánku každý den nutit. Ale podnikat? Ne... A najednou, už jsem měla jít na řadu, zazvonil telefon a volali ze školy, že dceři je špatně, ať si ji přijedu vyzvednout. Jako by mi Nejvyšší říkal: "Kdepak, dcero, nikam, budeš s dětmi a postaráš se. Snaž se a hledej způsoby."
Tak jsem sedla a začala se vzdělávat. Uplynuly už 3 roky od založení živnostenského listu a já pořád měla prázdné konto a nervy na pochodu. Seděla jsem v rozestavěném Baťovu a po nocích guglila, co je byznys plán, jak funguje celý kolos podnikání, co je seo, tagy, jak postavit webové stránky, kde pořídit nejlevnější materiál a zařízení, kde vzít peníze na drahé certifikace a jak se při tom všem neudřít k smrti.
Baťovo v roce 2016
Dílna v roce 2015 (vlevo) a dílna v roce 2020 (vpravo)
Za tím, co mám dnes, jsou ne stovky, ale tisíce nočních hodin u počítače. Vydřené. Spousta omylů, prodělků a ztrát, spousta slz, protože jako by toho nebylo málo, našlo se vždycky dost individuí, co si do čtyřnásobné samoživy kopli jako do nezodpovědné socky nebo dost lidí, který mi pohledem říkali: Jsi snad hluchá, nebo co?!!
Ale taky spousta vzácných pomocných rukou, často neznámých (děkuji za krabice oblečení nebo dárečky pro mé dcery!!). Dnes už mohu smířeně říci, že jsem za všechny nepřízně vděčná, protože mě to posunulo někam, kam bych se asi jinak neposunula. Tím myslím i po profesní stránce, neboť takové dolování pařezů se mi stalo celoživotní uměleckou inspirací.
Přihlásit se do soutěže Živnostník roku by mě samotnou nikdy nenapadlo. Na opakovanou výzvu jsem ale v poslední den registrace přihlášku poslala, načež celou událost vypustila z hlavy. Vítězství mě zaskočilo. Nemyslím, že bych byla nejlepší mezi ostatními skvělými finalisty, spíš to vnímám jako podporu mého úsilí nevzdat to, i když nejsou životní okolnosti ideální. Jistě se najde dost živnostníků, jejichž zázemí je ještě složitější, o to víc toto ocenění zavazuje.
Všem, kteří mě doprovázeli (sestro moje přezlatá!), inspirovali, dodávali odvahu, kdo nade mnou nezlomili hůl, všem děkuji !! Je to i vaše ocenění.
Uložím si zde fotografie ze soutěže, protože přece jen se tahle paráda člověku přihodí jednou za život.
Na vyhlášení krajského kola Firma roku v Liberci jsem získala ocenění Srdcař roku a 1.místo Moneta Živnostník roku mne posunulo do celonárodního finále.
Fotografie jsou převzaty z webu firmaroku.cz
V září proběhla v Praze prezentace našich podnikatelských projektů před porotou. S pomocí dcer jsem dávala dohromady svou první prezentaci v power pointu...:)) Byl to zvláštní pocit sedět před tolika zkušenými byznysmeny.
A v prosinci proběhlo grand finale v Praze v krásném paláci Žofín a zde jsem podruhé zaskočeně přebírala neuvěřitelné druhé místo v celonárodním finále. Moc děkuji !! 
Můj milý doprovod, dvě nejstarší dcery a kamarádka z dětství, která mi v Praze kdykoliv poskytla skvělé zázemí. Moc jsme si to společně užili.
Záznam z televizního přenosu v České televizi je ZDE.
Co mi tahle soutěž dala? Především obrovsky povzbudila. Vidět tolik šikovných lidí, kteří svými nápady inspirují ostatní kolem sebe, bylo opravdu velmi osvěžující. Sice je to jen pověstných 5 minut slávy, ale mám nabité baterky a spoustu nových nápadů. Chystám nejen další kreativní sady a nový typ panenky, ale také se chci více věnovat volné tvorbě, kterou zahrnuje můj srdcový projekt s knížkou o psíku Baronovi a vyšívané bytosti, které bych ráda představila na ucelené výstavě. Tak se těšte se mnou. :)